Jdi na obsah Jdi na menu
 


Recepce RP

10. 1. 2010
Recepce římského práva
 
Význam římského práva
-          jedna z nejvýznamnějších součástí odkazu antiky
-          formální a materiální aspekt
-          vznik právní vědy a profesionálního povolání právníka
-          převzetí zásad, institutů (institut bezdůvodného obohacení, povinnost jednat jako dobrý hospodář – dnes jednatel s. r. o., smlouva o dílu)
-          romanizace právních odvětví (rodinné právo, dědické, obligační)
-          převzetí psaného práva, zásady legality, racionálního výkladu právních textů
-          mnoho toho převzali od Řeků, ale právo je originální
Recepce
-          proč? – křesťanská říše pokračovatelkou říše římské: Translatio imperii (Svatá říše římská – navázat na Řím pod křesťanskou mocí)
-          po roce 1000 znovu objeveny jeho výhody, vliv má pak až do Code Civil 1804
-          vliv na právo anglosaské menší (zásada equity – spravedlnost)
-          ovlivnění kanonického práva (římsko-kanonický proces) – církev „žije římským právem“
Barbarské zákoníky
-          Barbaři – nevzdělanci, členové jiného národa, na území Západořímské říše
-          latinsky psané zákony (dříve obyčeje) – pro všechny, původní, Římany
-          propojení germánského práva s římským, neznali abstrakci, byly silně kazuistické
-          vizigótský Eurichův kodex, Alarichův breviář (Lex Romana Visigothorum = Breviarium Alaricianum)
-          burgundský Lex Gundobada
-          ostrogótský Edictum Theoderici
-          Frankové – Pactus Legis Salicae
Corpus Iuris Civilis
-          1070 – 1080 v Bologni se našel Corpus Iuris Civilic (souhrn práva občanského)
-          byzantský císař Justinián (1. pol. 6. století)
-          renesance římského práva – výuka, kodifikace
-          zpracováno komisí v čele s Tribonianem
-          Codex Iustinianus (souhrn dosud platných nařízení), Institutiones (nová nařízení), Digesta (řecky Pandektai; nejrozsáhlejší část, složitá – předmětem bádání dodnes, obsahují řešení jednotlivých konkrétních právních případů; sbírky výroků právních učenců), Novellae (přidány později)
-          původně platí vedle nepsaného feudálního práva subsidiárně (podpůrný), získává ale na významu (místní právo nedokonalé; v Německu přednostní)
-          zavádí caesaropapismus – návaznost na pozdní Řím, císař = pontifex maximus
-          oficiální vírou ortodoxní křesťanství, boj proti herezím (kacířům)
-          součástí středověké podoby CIC u langobardské právo
Mos italicos
-          Itálie
- glosátoři (poznámky)
-          Irnerius + jeho „quattuor doctores“ (čtyři dokotoři) - Jacobus, Hugo, Martinus, Bulgarus
-          interpretace CIC, bez znalosti platného práva (komentátoři ano)
-          zatím jen teoretici
-          působí zejména ve 12. století
-          postup: jazykový gramatický rozbor textů – nalezení skutkového stavu – formulace právní otázky – vyřešení za pomoci právních argumentů – hledání analogického místa a vytvoření obecné zásady
-          jako první používali příčinu souvislosti
-          působili i jinde – Vaccarius, orleánská škola, Anglie
-          glosy – poznámky, postřehy, které odkazovaly na jiné místo Digest, ale obsahovaly i původní právní myšlenku
-          Glosa ordinaria – uspořádání dosavadních glos - Accursius
-          sjednocení tey známých rukopisů justiniánské kodifikace – vytvoření vulgátního práva
-          dále známý Azo
 
- komentátoři (komentáře) - postglosátoři
-          završení římskoprávní středověké vzdělanosti
-          konec 13. století
-          consilia – právnické posudky - consiliátoři
-          zaměření více do praxe, znají místní právo
-          právo římské, italské a kanonické
-          Ius commune - založena na římskoprávních zásadách, subsidiární právo statutárnímu právu (právo jednotlivých měst) – kde selhávalo právo statutární, použilo se římské
-          vznik kolizních norem (řeší situaci; ne jak se budu chovat, ale který právní řád řeší mou situaci)
-          jejich spisy měly velkou autoritu
-          Bartolus de Saxoferrato, Paulus de Castro
-          zakladatelé nové právní vědy – abstrakce římských kazuistických předpisů - „italský způsob právnické páce“
Mos gallicus
-          Francie = Země galského kohouta
-          jiné historické souvislosti, ač tu byla orleánská škola a tradice ŘP zde je (pramenem poznání nikoli CIC, ale Breviarium Alaricianum)
-          vystupují proti zásahům glosátorů i komentátorů, ale příliš vysoká odbornost
-          1219 – konstitucí Super specula papež zakazuje výuku ŘP v Paříži a následně v celé Francii
-          ŘP ne právo obnoveného římského impéria, ale právo rozumné, dokonalé, ne panství imperia (ratione imperii), ale panství rozumu (imperio rationis)
-          nejznámější humanisté – Alciatus, Cujacius, Donnelus, Faber, Gothofredus (hugenoti – odejdou do Nizozemí)
-          předchůdci přirozenoprávní školy (racionalistický přístup k ŘP)
-          před legální pořádkem dávali přednost souvislému podání, vyplývajícímu z věcného třídění látky – přispěli k rozvoji systematického právnického myšlení
Anglie, Nizozemí
-          Vaccarius, 12. století, Oxford, autor Liber pauperum (kniha chudých), učitel práva, dokázal to zjednodušit tak, že to pochopili i prostí lidé
-          brzký zákaz: Nomulus leges Angliae mutare! nepřejeme si, aby anglické právo bylo měněno), proti jsou znalci common law
-          vznik samostatného právnického stavu dříve než jindy a to díky soustavě královských soudů s pevným sídlem centrálních instancí, brzké racionalizaci soudního řízení spojená s odstraněním ordálů a rázu obecného práva platícího na celém území a pro většinu obyvatelsva
-          Nizozemí – univerzita v Leydenu, 16. – 18. století
-          tzv. škola elegantní jurispurdence: navazuje na humanisty, Wesenbeck, Noodt, de Voet
-          kolonie – JAR, Srí Lanka, Britská Guyana – Roman-Dutch law
Recepce v Německu
-          odlišný vývoj – do konce 15. století raná (teoretická) recepce, poté plná (praktická)
-          1495 podle soudního řádu má říšský komorní soud soudit nach des Reiches gemeinen Rechtes (obecné právo říšské – říšské, ius commune), tzv. kamerální jurisprudence
-          znalci práva jsou spojenci německých zeměpánů
-          odlišný vývoj ve srovnání s Itálií – zde neplatí subsidiárně, naopak má přednost
-          kdo se u soudu odvolával na římské právo byl ve výhodě (nemusel dohazovat jeho platnost), zatímco kdo se svůj nárok opíral o místní obyčej, musel nejprve dokázat jeho existenci
-          recepcí nebylo v Německu přejímáno ŘP, ale právní věda, kterou vytvořily středověké římskoprávní školy
-          lotharská legenda – císař Lothar III. ve 12. století vydal zákon, jímž zavedl platnost ŘP v říši, ve 17. století byla tato legenda odmítnuta
- Usus modernus pandectarum
-          postupně dochází ke stavu, za něhož právní praxe přebírá sice římskoprávní zásady, nicméně je pozměňuje tak, jak je třeba pro domácí praxi
-          právníci už nemusí znát jen ŘP, tj. pandekta, ale také právo domácí, moderní – usus modernus pandectaru – právní věda vybudována na základě recipovaného ŘP, zkoumá právo římské i domácí
-          tam, kde vznikla kodifikace místního práva, nemá ŘP velký vliv (Sasko)
-          vnesli jasno do pojmu dominium (specifický okruh oprávnění v rámci soukromého vlastnictví)
-          držba je díky nim chápána jako právní pojem
-          vliv na právo obligační
-          všeobecnost náhrady škody
-          nadále odlišují titulus (předání věci – právní důvod uzavření smlouvy, právo k věci – ius ad rem) a modus adquirendi (samostatný způsob předání, plné věcné právo – ius in re)
-          Brunnemann, Lauterbach, Struve, Stryk (Usus modernus pandecetarum), Schilter
- pandektistika
-           vyvinula se v rámci historickoprávní školy (1. pol. 19. st.)
-          uznávají jen justiniánské předpisy bez zásahu glosátorů a komentátorů
-          oproti racionalismu přirozenoprávní školy (Grotius – právo je pro všechny stejné, neuznává nadřazenost římského práva), klade důraz na organický vývoj práva, na Volksgeist
-          důraz kladen na historickou perspektivu a výzkum pramenů
-          je vytvořen systém občanského práva (rozlišené práva podle odvětví jako dnes (věcné, obligační, dědické, rodinné, právo osob), obecná část – co je to právní vztah, právní jednání; dříve res, personae a actiones)
-          posléze se z ní vytvořil právněpozitivistický směr
-          Friedrich Carl von Savigny – právo je dáno nikoli zákonem, ale duchem národa, jeho historií; kodifikace je umělým zásahem
-          rozvinutí pojmového myšlení: žák Savignyho F Puchta
-          přesné pojmové myšlení (Begriffsjurisprudenz) vyvolává nakonec kritiku – Rudolph von Ihering – skrze pochopení ŘP institucí lze chápat instituce dnešního práva
-          vznik historicko právní romanistiky – zkoumá, jak to bylo
Recepce v českých zemích
-          recepce v německých zemích samozřejmě znamenala pronikání římského práva také k nám, vyučována na UK
-          nejvýznamnější památkou, v níž lze sledovat tyto prvky: Kniha písaře Jana neboli Schöffenbuch - latinsky psaná právní kniha ze 14. století
-          soukromá, nemá platnost zákona, ale využívána
-          městské právo bylo nedokonalé, vyvstávala řada otázek, nutná je proto otevřenost jiným právním řádům....
-          díky orientaci na procesní a trestní právo bylo opomíjeno soukromé – Jan to chtěl vyřešit
-          využil římské právo v oblasti obligací, práva osob i věcí (smlouva trhová, výpůjčka)
-          v kontextu českého práva se stalo vzorem pro ostatní významná právní díla